Q&A s novým ředitelem nacucky! Davidem Butulou

David Butula od července vede DW7, o. p. s., která provozuje dům nacucky! v Olomouci. Do nové sezóny vstupuje s ambicí dál propojovat Divadlo nacucky!, Galerii XY, EDU nacucky!, Café nacucky! i Za()hradu — a zároveň otevírat nacucky! lidem, kteří je dosud vnímali jako prostor „pro někoho jiného“.

Mluvili jsme s ním o prvním dojmu z domu na Dolním náměstí, kulturní bublině, ekonomické stabilitě, nové sezóně i o tom, proč současné umění nemusí být elitní, aby zůstalo náročné.

David Butula: Nechci, aby nacucky! působily jako uzavřený klub pro jednu kulturní bublinu.

Přicházíš do nacucky! z prostředí Paměti národa, dokumentárního filmu a kulturního managementu. Co z těchto zkušeností si přinášíš do vedení kulturního domu v Olomouci?

Do nacucky! mě přitáhl až familiární pocit něčeho blízkého. Fascinuje mě jistá komunitní pospolitost členů a členek týmu nacucky! A to nejen vzájemná, ale i s návštěvnictvem a diváctvem. Ke vstupu do v dnešní době nelehké role ředitele další neziskové organizace mě přesvědčilo hned několik silných dojmů. Když jsem poprvé vstoupil do domu nacucky!, vnímal jsem, že se tu odehrává něco dost mimořádného, v nejlepším smyslu lokálního, ale ani v nejmenším provinčního. Inspirující pro mě bylo také předávání agendy s dosavadní ředitelkou Alžbětou Kvapilovou, při představě, že jednou budu předávat svou dosavadní agendu a jinou přebírat, mě ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo mít tak komfortní podobu v dlouhém časovém období několika měsíců. Je fakt skvělý, jak celý dům nacucky! neskutečně posunula a kolik těžkých situací ve svém ředitelském období ustála. Taky jsem tu našel tým s velkou chutí a radostí makat na svých projektech. To je myslím dnes docela vzácné. Bohužel, i z důvodu ne zrovna vysokých odměn za jejich práci. Společně jsme hned v prvním měsíci mého působení prožili tzv. kulturní wellness na statku v Komařicích a to nás myslím hned z kraje dost sblížilo.

nacucky! dnes spojuje divadlo, Galerii XY, EDU nacucky!, Café nacucky! i Za()hradu. Co podle tebe znamená vést takový dům jako jeden celek?

Myslím, že právě spojení uvedených entit dělá z domu nacucky! jedinečný synergický ekosystém. A v tom spočívá jeho jedinečnost oproti jiným kulturním zařízením v Olomouci, ale možná i v širším celorepublikovém kontextu. Jde v něm o tvorbu a udržování bezpečného a inspirativního prostoru pro lidi co ho tvoří, ale i pro ty, co jej navštěvují. Vést takový živý a proměnlivý organismus znamená především umět naslouchat potřebám a často protichůdným zájmům všech zúčastněných. Dokázat zhodnotit, co je v dané situaci nejlepší jak pro tvorbu/provoz bez ztráty umělecké kvality – ideálně za neutuchající přízně publika – a zároveň se snažit, aby se ty koexistující entity navzájem nerušily. A co je nakonec stejně důležité, zvládnout to tak, aby celý křehký ekosystém byl ekonomicky udržitelný. V současnosti zvažujeme ještě užší propojení našich činností v jedné dramaturgické linii. Společné téma budeme řešit na jevišti, v koncepci výstavy, vzdělávacím programu, až po dejme tomu komunitní akci na naší zahradě. Takové propojení za mě ještě více podtrhne multiplikační efekty naší práce. Jsou to opravdu velké výzvy a budu věřit, že se mi to ve spolupráci s mým výborným týmem v dlouhodobějším horizontu podaří nejen ustát, ale zase o kus posunout.

Jak rozšiřovat dosah nacucky!, přivádět nové publikum a zároveň neztratit étos, kvůli kterému si lidé nacucky! oblíbili?

To je velmi těžká otázka. Ideálně tak, že prvonávštěvníky dokážeme zbavit ostychu z návštěvy domu nacucky! komunikováním našich prostor a aktivit v duchu důvodů vedoucích k jejich vzniku. Což znamená punkově – komunitní étos, angažovanost a autenticitu, ovšem bez známek elitářství, předání pocitu bezpečného přístavu, kde vedle sebe může existovat studentstvo, senioři, rodiče s dětmi, LGBTQI+ komunita a já nevím kdo další. Podle mého názoru to může být atraktivní pro specifickou skupinu spíše otevřených lidí. Musíme přijít na to, jak oslovit také lidi ostýchavější, lidi, kteří by se třeba také rádi připojili ke komunitě, ale neví jak na to. Nebo ty, mezi nimiž a námi jsou stále nějaké bariéry, o kterých třeba ani nevíme. Co já vím, špatná orientace v domě, nesrozumitelnost našich anotací, nebo komunikace hodnot. Ta komunikace musí být přímá, pravdivá a zábavná. Na druhou stranu, pokud bychom to už uměli, tak máme asi pořád plno. Musíme se pořád učit, jak to zlepšovat. Stávající komunitu přesvědčit, že má smysl ještě více podporovat naše fungování a projekty, protože chce, abychom třeba z ekonomických důvodů nemuseli naši činnost ukončit. Třeba vstupem do připravovaného Klubu nacucky!, který by nám díky stálé ekonomické podpoře od našich příznivců umožnil překonat těžkosti v cash flow, kdy jsme většinově závislí na příjmech z grantové podpory. Dodalo by nám to větší ekonomickou nezávislost, možnosti ve spravedlivějším odměňování a překonávání různých rizik a krizí, kterých je v současném světě víc než dost.
 

Ve svých úvahách mluvíš o tom, že nacucky! může být kulturním hubem pro Olomouc a kraj. Co si pod tím konkrétně představit?

Myslím, že už teď můžeme v jistém smyslu dům nacucky! označit za kulturní hub. V jeho útrobách, ale i třeba ve veřejném prostoru, nebo v komunitní Za()hradě na Tabulovém vrchu se přirozeně setkává několik generací, různé sociální a genderové skupiny. Poskytuje příležitosti znevýhodněným skupinám, vzdělává prostřednictvím umění, podporuje rodiče k návštěvě divadelních představení poskytováním hlídání dětí a podobně. Divadlo i galerie realizuje rezidenční pobyty a spolupracuje s umělci napříč republikou i zahraničím. Vize kulturního hubu rozšířená na celý olomoucký kraj znamená k těmto činnostem připojit producentské aktivity umožňující realizovat větší umělecké projekty v jiných než vlastních prostorách, které zasáhnou jiné a větší publikum. Zároveň nám takové projekty mohou pomoct ukázat, že nacucky! nejsou jen alternativní okrajový žánr pro úzký okruh zasvěcených, ale kulturní dům schopný oslovit širší publikum, aniž by slevil ze své dramaturgie. Za mě je umění prostor, do něhož se pohodlně vejdou jak alternativní, tak kvalitní, veřejnosti přístupnější projekty. A můžou existovat vedle sebe, bez obavy z devalvace současného dramaturgického konceptu zaměřeného na občanskou angažovanost a společensky aktuální témata. Rád bych, aby pojem kulturní hub pro olomoucký kraj do budoucna pro dům nacucky! znamenal silnější platformu pro lokální síťování, rozvoj kulturních aktivit zdola, ale zároveň i posílení producentské role umožňující přivést kulturní počiny přesahující hranice města Olomouce i našeho kraje.

Co by se podle tebe mělo v nacucky! za pět let poznat jako výsledek tvého vedení?

Nejsem si zcela jistý, jak by se výsledek mého vedení měl poznat zvnějšku. Možná tak, že brand nacucky! bude ještě více rezonovat napříč českou kulturní scénou, což ovšem v mém případě bude pouze podpůrná role, to důležité samozřejmě odmaká umělecké vedení a samotní tvůrci. Zevnitř by to měla být ekonomicky stabilní organizace s jasným uměleckým konceptem a strukturou fungování. Kdybych popustil uzdu fantazii, v ideálním případě by měla mít vytvořenou rezervu pro nečekané krizové události. Zní to jako banální cíle, ale není vždy tak snadné dosáhnout toho, co se zdá samozřejmé.

Kdyby měl člověk, který v nacucky! nikdy nebyl, přijít poprvé, na co bys ho pozval?

Jednoznačně na aktuální představení Orfeus a Eurydika výrazného a osobitého režiséra Jana Friče s hudební úpravou původní opery z pera Jakuba Kudláče. Podle mě totiž obsahuje esenci étosu nacucky! Je myslím velmi inkluzivní. V této postmoderní opeře vystupuje naše seniorské studio SEN, velký herec malého vzrůstu Michal Noga a skvělé zpěvačky Kateřina Škárová a Jana Vondrů, a přibližuje operu opět blíže k širšímu publiku ve smyslu někdejšího významu opery coby populárního lidového žánru. Taky se mi zdá velmi zábavná a plná emocí. Za Galerii XY bych s chutí pozval na připravovanou výstavu Pavly Baštanové Olívie. Půjde o kouzelné propojení knihy Olívie si vyskakuje J. A. Pitínského s prostorovou instalací P. Baštanové, plnou létajících ryb, barev a zvuků. Architekturu výstavy připravuje syn J.A. Pitínského a autorčin partner Hynek Petrželka. Vernisáž výstavy proběhne 18. 9. v 18 hodin.

Co děláš, když zrovna nevedeš kulturní instituci? Co tě mimo práci drží při životě? 

Mimo práci mě při životě drží četba, sledování filmů a poslouchání hudby. Moc rád prožívám společné chvíle s mými dospívajícími dcerami. V mé další profesní roli jsem režisér dokumentarista. K natáčení se však dostávám mnohem méně, než bych si přál. Nicméně, aktuálně v režijní spolupráci s Tomášem Kratochvílem připravujeme film s pracovním názvem Odvaha smíření. Sledujeme v něm několik postav z Česka, Rakouska a Německa, které společně propojuje téma identity sudetských Němců a Čechů.

^{Nový ředitel David Butula před domem nacucky! na Dolním náměstí v Olomouci. Foto (c) Zdeněk Vévoda}

David Butula

David Butula je dokumentarista, producent a kulturní manažer. Od 1. 7. 2026 je výkonným ředitelem DW7, o. p. s., která provozuje kulturní dům nacucky! v Olomouci.

Před příchodem do nacucky! působil v organizaci Post Bellum / Paměť národa, kde stál u rozvoje jihomoravské pobočky a Institutu Paměti národa Brno. Pobočka Paměť národa Jižní Morava vznikla v roce 2018, od roku 2021 sídlí v Institutu Paměti národa Brno na Radnické 10 a v roce 2023 zde otevřela multimediální expozici Tichá hrdinství. Vedle dokumentace pamětnických příběhů rozvíjí vzdělávací projekty, výstavy, debaty, projekce a spolupráce s kulturními i veřejnými institucemi.

Řadu let pracoval v brněnském studiu České televize jako vedoucí produkce a podílel se především na vzniku dokumentárních filmů v TPS Kamily Zlatuškové. Jako režisér a scenárista debutoval celovečerním dokumentem Dunaj vědomí o návratu legendární brněnské kapely Dunaj.

V komunálním období 2014–2018 byl ve vedení městské části Brno-střed jako uvolněný člen zastupitelstva pro oblast kultury, sportu a turismu za Žít Brno.

Alžběta Kvapilová: David má mou plnou důvěru

Alžběta Kvapilová vedla nacucky! pět let. Během jejího působení se organizace stabilizovala, rozrostla a postupně proměnila v kulturní dům s jasnější strukturou a širším záběrem. V krátkém rozhovoru mluví o tom, co se za tu dobu proměnilo, na co je hrdá a co přeje Davidovi Butulovi i další etapě nacucky!.

„Mám velkou radost, že můžu nacucky! předat právě Davidovi. Za dobu, kdy jsem organizaci vedla, se nám podařilo vybudovat pevné základy a vytvořit podmínky pro její další rozvoj. David má mou plnou důvěru, a to nejen díky své profesní zkušenosti, ale i proto, že podle mě hodnotově dobře zapadá do toho, čím nacucky! jsou a kam mohou směřovat. Těším se, co do další etapy přinese a kam ji společně s týmem posune.“

Vedla jsi nacucky! pět let. Co se podle tebe za tu dobu v organizaci nejvíc proměnilo?

nacucky! se za posledních pět let posunuly z velmi organicky a dynamicky se vyvíjejícího prostředí k organizaci s jasnější strukturou, stabilnějším zázemím a profesionálnějším fungováním. Vnímám to jako přirozený vývoj, který urychlil i covid — období, kdy bylo potřeba znovu promýšlet, jakou roli chceme ve městě hrát a co mu chceme přinášet.

Byla to pro mě doba hledání, proměny a postupného zpřesňování toho, čím nacucky! chtějí a mohou být. Rozrostl se tým, profesionalizovala se naše činnost a podařilo se vybudovat kulturní instituci, která má své místo nejen v Olomouci, ale i v širším českém kulturním prostředí.

Když se dnes ohlédneš, na co jsi v nacucky! nejvíc hrdá?

Jsem hrdá na to, že se podařilo znovu postavit základy organizace, sjednotit její fungování a dát větší čitelnost tomu, co nacucky! dělají. Nebyla to práce jednoho člověka, ale celého týmu, který se v průběhu let proměňoval a každý se do organizace různými způsoby otiskl.

Velkou radost mám z toho, že se nacucky! dostaly do fáze, kdy dokážou přitahovat lidi s výraznou profesní zkušeností — do vedení, produkce, komunikace, PR i tvůrčí oblasti. To je pro mě jeden z nejviditelnějších důkazů posunu: z původně organicky vzniklého prostředí se stala instituce, která umí dát zkušeným lidem prostor. A díky tomu může dělat lepší práci pro veřejnost, město i celý region.

Co bys chtěla popřát Davidovi Butulovi a další etapě domu nacucky!?

Davidovi přeju hlavně hodně energie, chuti a sil. A nacucky! přeju pozornou a angažovanou veřejnost — takovou, která bude dům navštěvovat, podporovat, ale také kriticky reflektovat. Kritická zpětná vazba je totiž důležitá a může instituci posouvat dál.

Přála bych si také, aby nacucky! měly kolem sebe co nejvíc podporovatelů z řad veřejnosti, partnerů i dárců. Kulturní instituce nejsou jen poskytovatelé programu. Mají smysl tehdy, když se stávají součástí života města a místem, kde se lidé potkávají, diskutují a společně něco vytvářejí. A k tomu potřebují nejen publikum, ale i dlouhodobou důvěru a podporu.

^{Alžběta Kvapilová a David Butula před domem nacucky! na Dolním náměstí v Olomouci. Foto (c) Zdeněk Vévoda}